Příprava na zápas

Ahoj lidi, taky míváte někdy pocit, že i kdybyste se postavili na hlavu, stejně něco nezlomíte? Já měl přesně takový pocit v neděli při zápase s Luganem. Nebudu chodit kolem horké kaše, stejně to už víte – prohráli jsme 0:1, což je taky důvod, proč se vám ozývám trochu později. Potřeboval jsem si urovnat myšlenky. Byl to prostě zápas blbec. Jo, přesně to utkání, ve kterém i kdybychom hráli ještě další hodinu, stejně bychom gól nedali. Prostě to nešlo. Sám nevím proč. Než jsme šli na hřiště, věděli jsme, že Young Boys Bern vyhráli, takže jsme měli asi trochu svázané nohy. Aby toho nebylo málo, dostal jsem hned na začátku gól z přímáku, pak jsme ještě nedali penaltu, a když už jsme se skoro radovali z gólu, vyhlavičkovali nám míč z brankové čáry. Z mé strany to nebylo špatné, chytil jsem pár šancí, ale málo platné, vstoupili jsme zkrátka do nového roku blbě.
Naštěstí máme před sebou ještě spoustu zápasů, ve kterých to můžeme napravit. A já si říkal, že by vás mohlo zajímat, co všechno takovému zápasu předchází. Vím, že to na první pohled vypadá jednoduše, prostě hodina a půl na hřišti, a je to, ale ve skutečnosti mám pevně naplánovaných už spoustu hodin před zápasem, protože ve vrcholovém sportu rozhodují detaily.
Takže takhle třeba vypadala moje poslední neděle:

8.00 – Budíček. Hodně záleží na tom, v kolik hodin hrajeme a kde hrajeme. Když hrajeme venku, spíme před zápasem v hotelu, jinak jsme každý doma. To je rozdíl oproti Spartě, kde jsme noc před zápasem trávili v hotelu pokaždé. Dobré je, že nemám se spánkem problém, dřív, když jsem byl mladší a čekal mě důležitý zápas, byl jsem nervózní a spal jsem špatně, ale čím jsem starší, tím je to víc v pohodě. Takže si musím nařídit budík. Tedy pokud mě nevzbudí dcera, ale to se mi v den zápasu většinou nestává – manželka ví, že se musím dobře vyspat, tak se o malou postará.

9.00 – V devět se všichni scházíme na stadionu, kde máme společnou snídani. Je to normální snídaně, jakou znáte z hotelu. Müsli, vajíčka, marmelády, salámy, ovoce, nic zvláštního. Já většinou snídám něco sladkého, buď nutellu nebo marmeládu, ale omezovat se ještě nemusím.

10.00 – Odjezd do hotelu, kde máme dvě hodiny volno. Když hrajeme od 16 hodin jako tuhle neděli s Luganem, většinou si jdu zdřímnout. Mám zavřené oči a chvilkami spím. Když hrajeme v sobotu od 19 hodin, nebo v Lize mistrů od 20.45, jdu spát až poobědě.

12.00 – Krátká procházka. Všichni společně se jdeme na pár minut projít, abychom se protáhli a celý den jen neleželi v hotelu.

12.15 – Oběd a poslední jídlo před zápasem. Striktně dodržujeme pravidlo, že poslední jídlo před zápasem máme 3,5 hodiny před ním, maximálně 3 hodiny a 45 minut. Takže v neděli končíme obědem. To už jím hodně střídmě, nějaké těstoviny s kuřecím masem, žádná velká porce, prostě tak akorát. Nesmím být přejezený, ani nesmím mít hlad. Ani jedno by samozřejmě nebylo dobře.

13.00 – Odpočinek. Poobědě mám zhruba hodinu volno, to už ale nespím, takže buď si pustím nějaký film, nebo surfuju na internetu. Ono je vlastně stejně jedno, co dělám, protože v té chvili se mi už hlavou honí jenom myšlenky na zápas, přehrávám si v hlavě, kdo asi proti mně nastoupí, jak kopou standardky, kam který útočník nejčastěji střílí. Vycházím z videí, která nám trenéři pouštějí dva dny před zápasem, jsou to takové krátké sestřihy ofenzivy i defenzivy soupeře. Navíc za ty čtyři roky už mám ve švýcarské lize slušný přehled, takže využívám i svoje zkušenosti.

14.00 – Týmová porada. Nic velkého, trenér nám ve stručnosti vysvětlí taktiku, řekne, jestli budeme soupeře napadat, jestli budeme hrát v bloku... Většinou je to jenom na pár minut.

14.30 – Příjezd na stadion. Do zápasu zbývá hodina a půl, ale ty utečou strašně rychle. Zkontroluju si, jestli mám nachystané svoje věci, jestli mám správné kopačky, udělám si tejpy a někdo jde ještě k fyzioterapeutovi, což já nedělám. Nejpozději 45 minut před výkopem jsme na hřišti.

18.00 – Konec zápasu. Hodně záleží, jak zápas dopadne, ale jedno se nemění. Všichni jdeme povinně na zhruba 15 minut na kolo, to už jsem na telefonu, telefonuju a sleduju, jak dopadly ostatní zápasy. Pak jdeme do VIP prostor, kde máme nachystané jídlo a čekají na nás rodiny. Manželka je s dcerou na zápase většinou až do konce, jen když hrajeme později, odjíždí s malou dřív, aby ji uložila ke spaní.

19.00 – Jsem zpátky doma. Uložíme dceru, ale já rozhodně ještě spát nejdu. Tělo je sice unavené, ale hlava jede pořád dál. Má to tak asi většina fotbalistů – usnout po zápase je to to nejtěžší. Když hrajeme Ligu mistrů, kolikrát usínám ve tři nebo ve čtyři ráno. Tentokrát to bylo ještě později, ale je fakt, že tuhle neděli jsem to tak plánoval.

4.30 – Konečně jsem se dostal do postele. Za moje ponocování tentokrát mohlo finále amerického fotbalu. Superbowl sleduju pravidelně už šest sedm let a ujít jsem si ho nechtěl ani teď. Byl to parádní zápas! Mimochodem, rád vám o tom, jak to mám s ostatními sporty, napíšu někdy příště.