Hola amigos! Zítra nás čeká důležité utkání ve Valencii, ale já jsem si říkal, že se ještě v krátkosti vrátím ke středečnímu utkání ve Španělském poháru. Proti třetiligovému Villanovense jsme odvetu zvládli a vyhráli 1:0, takže mi spadl kámen ze srdce a mám radost, že jsme postoupili. Ukázalo se, že to ve Španělsku není jednoduché ani proti soupeři z nižší soutěže, v poháru se stane častokrát nějaké překvapení, tak jsem rád, že jsme ho nepřipustili. A ještě jedna věc, která mě tady příjemně
překvapila – pohár je ve Španělsku ohromně populární, hráli jsme ve středu od 20.30 a stejně na zápas proti třetiligovému soupeři přišlo 19 tisíc lidí! Pro mě to bylo ale nezvyklé ještě z jednoho důvodu. Stejně jako v první zápase jsem nechytal, trenér dal přednost Juanu Sorianovi, takže jsem zápas protrpěl na lavičce. A řeknu vám, jsou to snad ještě větší nervy než v brance. Je to pro mě velký nezvyk, je to úplně jiný pocit. Chcete, aby váš tým uspěl, ale z lavičky s tím nic neuděláte, neovlivníte to. A to je hrozný pocit. Nejhůř mi bylo na konci, vedli jsme 1:0, ale stačilo, aby soupeř dal gól, a postupoval by on. Takže jsem byl pořádně nervózní, měli tam nějaké rohy, standardky, a to člověk nikdy neví, co se stane. Ale dopadlo to dobře a my jsme mezi posledními 16 týmy. A já už snad zase chvíli na lavičce nervozitou trpět nebudu. Užijte si víkend a zítra mi ve Valencii držte palce!
