WHO IS WHO: José Luis Silva

Hola amigos! Dnes budu pokračovat v mém miniseriálu o zajímavých lidech v pozadí klubu a představím vám dalšího člověka, se kterým trávím opravdu hodně času. Vlastně asi nejvíc, takže k němu mám i nejblíž. Ano, je to trenér gólmanů José Luis Silva, na kterého jste se v komentářích na Facebooku ptali nejvíce. Trenér gólmanů je pro mě obecně klíčový, jsem s ním každý den, probírám s ním soupeře nebo inkasované góly. Je to můj nejbližší šéf, řekl bych, že tak 90 procent pokynů dostávám od něj, a 10 procent od hlavního trenéra. Proto je pro mě tak důležitý.
Říkám mu křestním jménem a máme spolu takový přátelský vztah, ale já toho nezneužívám, protože je to pořád můj trenér, a co řekne trenér, to platí. Sedli jsme si ale i lidsky, je to velký pohodář, vyřazuje z něj pozitivní energie a pořád se usmívá. To je pro něj asi nejtypičtější. Umí mi vytknout chyby, ale záriveň i pochválit. Vždycky říká: Hlavu nahoru a usmívej se. :-)
Jsem s ním vlastně od prvního dne, co jsem do Sevilly přiletěl. Pomáhá mi zlepšovat španělštinu, ve které na mě mluví, když mi chce vysvětlit něco složitějšího, já jemu zase zdokonaluju angličtinu, takže se navzájem výborně doplňujeme. Má trochu jiný styl trénování, než na který jsem byl zvyklý, chce po mně jiné věci, ale o tom jsem vám psal už dřív. Taky od něj dostávám před každým zápasem video s rozborem soupeře, což jsem v Basileji nedostával, ale to mohlo být způsobené také tím, že jsem byl ve Švýcarsku už čtyři roky a liga má jen deset týmů, takže to nebylo tolik potřeba. Ale co je asi největší rozdíl, je jeho věk. Josému je teprve 39 let, jako gólman ukončil kariéru v roce 2009 a od té doby je trenérem v Seville. Je to určitě nejmladší kouč, jakého jsem v kariéře zažil a že jsem jich už pár měl!
Rád vzpomínám na všechny z nich, protože mě každý někam posunul. Ať už to byl Jan Laslop ve Vítkovicích, Víťa Rejmon na Žižkově, pak Pavel Srníček a Dan Zítka na Spartě, Massimo Colomba v Basileji, Jan Stejskal a Milan Veselý v reprezentaci nebo teď José v Seville. Od každého jsem si vzal něco. Třeba Srňa nás vždycky dokázal strašně nabušit fyzicky, abychom měli správný přístup. Dělal to navíc i ve svém věku všechno s námi, jel na maximum. Říkal nám: Nechci po vás nic, co bych sám neudělal. My byli s Márou Čechem úplně hotoví, ale on to s námi opravdu všechno zvládl. Nebo Massimo v Basileji – ten mi zase ukázal úplně jiný přístup k tréninku a v práci s golmanem. Byli jsme spolu čtyři roky, takže si dodnes píšeme a víme o sobě.
Tak… A kdo další v Seville by vás zajímal?