Arriba, abajo

Hola amigos!
Většinou tady s vámi sdílím příjemné a radostné zprávy, ale chci, abyste věděli, že ne vždycky je člověku jen do smíchu. A tímhle blogem bych vám chtěl trochu připomenout, že i to k životu patří. Zvlášť ve fotbale, kde jeden den vyhrajete 5:0, a druhý den prohrajete tam, kde to nikdo nečeká.
Přesně tohle se nám teď stálo a já se přiznám, že se mi to zkousává špatně. Prohráli jsme 0:1 na půdě Celty Vigo, které do té doby pětkrát za sebou prohrálo, a my tam vystřelili na branku jen dvakrát. Doma jsme schopni porazit Real Madrid a rozstřílet úplně všechny v Evropské lize, ale venku hrajeme úplně jinak. Jako bychom měli dvě tváře a já vůbec netuším proč.
Myslím, že jsme venku nevyhráli už sedmkrát za sebou. Lámu sí tím hlavu, přemýšlím, jestli nám opravdu tak moc pomáhá domácí prostředí a fanoušci, kteří nás ženou dopředu. Je to asi jediné vysvětlení, protože je pravda, že fanoušci nám pomáhají opravdu hodně. Já to každopádně nikdy v kariéře nezažil, abychom měli takhle diametrálně odlišné výkony doma a venku. Samozřejmě by to chtělo otočit co nejdřív, protože kdybychom venku získali třeba jen o čtyři body víc, ztráceli bychom teď na Real jen dva body a bojovali bychom o třetí místo a bednu.
To, co mě ale fotbal naučil a v čem může být inspirací i pro vás, je, že i v takových chvílích musíte zůstat pozitivní. Snažím se na to celé dívat teď právě takhle. Pořád máme o čtyři body víc než naši pronásledovatelé a pořád jsme na místě zaručující Ligu mistrů my. A o to jde především. Také bychom teď mohli být třeba šestí, což by bylo nesrovnatelně horší. Navíc zápasy venku už máme skoro se všemi velkými týmy za sebou, zbývá nám jen Atlétiko Madrid. Takže až vám také někdy bude úzko, vzpomeňte si na mě a nevzdávejte to. Optimismus je nejlepší recept, jak něco zlomit a otočit to zase v dobré. Máte to také tak?