Drama hasta la ronda final

Hola amigos! Určitě jste to už někdy zažili. Projdete si nějakou špatnou zkušeností a potřebujete se z ní rychle oklepat, protože máte před sebou něco, na co se musíte soustředit s čistou hlavou. No, tak když to celé zjednoduším, přesně tohle je pro mě čtvrteční porážka 0:1 v Evropské lize v Lutychu. Ani se mi k tomu nechce moc vracet, stejně s tím už nic neudělám. Jeli jsme tam s tím, že se vrátíme s postupem, že to zvládneme, místo toho jsme si postup v poháru zbytečně zdramatizovali. Jenže to už je minulost – zítra večer hrajeme ligu s Alavésem, a ten zápas potřebujeme zvládnout, protože chceme zůstat v tabulce na prvním místě.
Takže klíčová otázka zní: Jak na předchozí porážku rychle zapomenout? Naštěstí můžu teď, v sobotu večer, říct, že už je to dobré. Víme, o co zítra hrajeme, takže věřím, že do toho půjdeme s čistou hlavou. První, co mi pomohlo, bylo, že jsme letěli zpátky z Belgie hned po zápase, takže jsme tu porážku nechali v Lutychu a zmizeli jsme. Přiletěli jsme sice ve čtyři ráno, takže to byla dlouhá noc, ale aspoň jsme se v té porážce neutápěli v Lutychu až do rána. Navíc nepromarníme další den, takže jsme se mohli hned v poledne sejít a trénovat – to je druhá věc, která u mě zabírá. Začne trénink a člověk prostě musí myslet na něco jiného. Takže když jdou zápasy rychle po sobě, je to dobré, zaměstnává vás to a rychle zapomenete. Dřív jsem navíc porážky skousával hůř, vzpomínám si na jednu porážku 0:1 se Spartou v derby se Slavií, nebo finále českého poháru, který jsme v Plzni prohráli s Olomoucí. Když je to ještě takhle zápas na konci sezony, po kterém nepřijde další utkání, v němž to zklamání můžete přebít, je to o to horší. Což Lutych naštěstí není.
U mě taky docela funguje, když si o té porážce s někým promluvím. V klubu to proberu s trenérem gólmanů, pravidelně si taky volám s Petrem Kostelníkem, bývalým gólmanem, který mi vždycky řekne nějaký postřeh, a pak jsem rád, že tomu rozumí i moje žena. Můžu si o tom s ním promluvit a poslechnout si její názor, protože už za ty roky pozná, jestli hrajeme dobře nebo ne.
A právě rodina je nakonec asi ten nejlepší lék. Obě moje holky mě z toho vždycky spolehlivě dostanou, malé Nikče je totiž úplně jedno, jestli jsem dostal gól nebo ne – ona si prostě chce hrát a tohle neřeší. Tahle dětská bezprostřednost je nejlepší způsob, jak zapomenout. S malým dítětem si uvědomíte, jak jsou všechny starosti malicherné, i když vám přijde, že jde o vážné věci. Takže doufám, že mi to před zítřejším zápasem pomůže zase. A co vy? Jak nejlépe zapomínáte na zklamání?