Nejlepší ženská pod sluncem

Konečně jsme zase všichni tři spolu. Přesně po měsíci jsem se znovu shledal s manželkou a dcerou, takže odteď už jsme v Seville ve třech. Hurá! Ten měsíc bylo asi nejdelší a nejhorší odloučení, jaké jsme spolu zažili, a protože jsem šťastný, že už jsme zase spolu, říkal jsem si, že toho využiju a před vámi všemi tady Martině poděkuju. Nejen za to, že celou rodinu sama přestěhovala ze Švýcarska do Španělska, což si sám popravdě nedovedu vůbec představit, protože to pro ni muselo být neuvěřitelně náročné, a ona to zvládla skvěle. Ale poděkovat ji chci hlavně za to, že už deset let stojí po mém boku, protože bez ní bych nejspíš dnes nebyl v Seville. Je to i díky ní.
Poznali jsme se přesně před deseti lety, když jsem ještě chytal ve Vítkovicích a vydělával jsem čtyři tisíce korun měsíčně, takže můžu s čistým svědomím říct, že to není holka, která by se na mě přilepila kvůli penězům. Věděl jsem, že je se mnou z lásky. Prošla si se mnou vším, od sestupu s Vítkovicemi do třetí ligy, pak přestup do Žižkova, kdy jsme udržovali vztah na dálku, protože Martina ještě musela v Ostravě dokončit školu, pak začátky ve Spartě, které také nebyly ideální. A nakonec první stěhování do zahraničí, které se ale s tím, co jsme museli absolvovat teď, nedá srovnat. Když jsem odcházel do Basileje, byl na všechno čas, takže všechna povolení a pojištění už byla dopředu připravená, navíc my se tehdy v Praze sbalili do pár tašek a ještě se psem v autě prostě jen odjeli do Švýcarska. Díky tomu oba dobře víme, co jeden od druhého čekat.
Tehdy před deseti lety jsme asi ani jeden ještě netušili, kam nás život zavede a že jednou skončíme v Seville. Pro Martinu to určitě nebylo jednoduché – spousta lidí vidí jen to, že manželky fotbalistů jsou doma a chodí na kosmetiku, jenže taková idylka to není. Většinou musí rezignovat na vlastní kariéru, protože jinak by se to ani nedalo zvládat. Martina si také musela zvyknout, že jsem často pryč, protože když hrajeme poháry, jsem často i tři dny v týdnu pryč. A ona zůstane s dcerou sama v zahraničí, kde nemá tolik kamarádů jako v Česku. Není to pro ni vůbec jednoduché, proto jsem ji vděčný, že mi to nikdy nevyčítá. Chápe, že si prostě někdy odpoledne musím jít zdřímnout a že prostě nemám sílu jít se projít ven, jak je to asi obvyklé v jiných manželstvích.
Navíc se sama stará o celou domácnost, oba jsme tak vychovaní, takže i když bychom si mohli vzít třeba chůvu, nechceme ji. V Seville mi klub dokonce nabízel vlastního kuchaře a uklízečku, ale to si ani jeden z nás neumíme představit, není to náš styl. Takže je to všechno na manželce, i když se ji samozřejmě snažím pomáhat, co nejvíc můžu. Ona se do toho ještě stará o malou a je z ní skvělá máma, to se mi na ní líbí. A nejen to, má podobný smysl pro humor jako já a je pohodová. Prostě nejlepší žena, jakou jsem mohl potkat.
Když za mnou před pár dny přiletěla do Sevilly, dostala ode mě k výročí nové hodinky, ale já vím, že pro ni je stejně nejlepší dárek to, že jsme zase spolu. Ještě pár dní budeme muset vydržet v hotelu, ale už brzy bychom se měli přestěhovat do nového domu, a pak už se konečně náš život zase ustálí. A to hlavně díky tobě, Marťo.